Miloš Urban

“„Není nutně pravidlem, aby –“ začal jsem namítat, ale objala mě a políbila.
V poslední chvíli jsem si pomyslel, že to bude jen takové to „zob“, případně „zob, zob“, aby mi zavřela ústa. Nanejvýš „zob, mmm, zob“. Držela si mě nakrátko a rty měla hebké a pružné jako žádná žena na světě. Vzrušující. Tak když už jsme byli u toho, vzal jsem do dlaně její ňadro, laskal ho a snažil se, aby to nevypadalo, že čekám, co ona na to. Což poznala, přece jen už věděla, že nejsem spontánní svůdník, který svádí instinktem, bez velkého myšlení a bez skrupulí. Smála se mi do úst a její pěkně kulaté prso se smálo do mé příliš velké a neohrabané ruky. Dovolila si smát se mi dvěma částmi svého těla, a přece se nebála, že se urazím, protože vycítila, že poznám, že ten smích je radostný a není v něm kromě radosti žádná zlomyslnost, snad jen pobavení a souzvuk.
„Tady to dělat nebudeme,“ řekla mi do úst a potom se otřela tváří o mou tvář a zapíchla mi nos pod bradu a řasami mi zamrkala do oka a do ucha a po rtech.
„Náhodou by to šlo klidně i tady,“ protestoval jsem. Musela poznat, co to se mnou dělá. Byl jsem už jenom krůček k tomu provést to v téhle neosobní vrátnici. To neměla být soulož z plezíru. Cítil jsem to jako osudovou nutnost. Tahle žena patří mně a hotovo. Ale odtáhla se. Mé ruce nepustila.
Chvíli jsme oddechovali, jako by se ta naše velká věc stala. „Máte pro to stejná slova?“ chtěl jsem vědět.
„Podobná,“ pokrčila rameny. „A muži je používají víc a volněji než ženy, vulgárněji, to je stejné. Ženy jsou v tomhle vždycky o chloupek umělejší. Nepředvádějí se ve smyslu: Hele, chlape, jak pohodově mluvím o šukání.“
„To je dobře. Já totiž nesnáším, když se o sexu mluví stejně volně jako o jídle,“ odpověděl jsem. „A zrovna tohle slovo je mi odporné.“
„Souhlasím.“
„Pěkně si tu souhlasíme do ouška, co?“
„Ano,“ zasmála se mi do ucha, olízla ho a pak se zvedla. „Půjdeme přece jen jinam.“
(str. 306–7)”
― Miloš Urban, Urbo kune