Volodymyr Rafeyenko

“„Tak podívej, SSSR už dávno není, viď?“

„Není,“ souhlasil ministr zdravotnictví.

„Tak vidíš! A my jsme vás k němu připojili!“ Maršak se plácl dlaněmi do kolen a nakažlivě se zasmál. „Z toho plyne, že vy taky částečně neexistujete, stejně jako SSSR. Chápeš? Částečně samozřejmě jste, v každém případě, na mapě Evropy. Ale každý řekne, že nejste."

„Co tím myslíš?!" zamračil se Girkavyj. „Tady prosím podrobněji!"

„Nejste, Vasjo!" unaveně si povzdychl Alexej, vypil na ex půl sklenky whisky a zapil to pomerančovým džusem. „Co chceš ještě slyšet za podrobnosti? Abych ti pravdu řekl, taky jsme sami nepočítali s takovým výsledkem. Plánovali jsme připojit Z k Rusku, ale jak se říká, člověk míní a strunový vesmír mění. A vůbec, tenhle hornický kraj jsme potřebovali výlučně jako zónu kontrolované nestability, ale ve finále máme metazónu, kde řada fyzických zákonů nefunguje správně. Takto se věci mají.“

„Maršaku, ty jsi fakt kokot," pronesl Girkavyj po chvilkové odmlce. „Vysvětli mi jednoduše, proč mám umřít, abych se dostal do Kyjeva?"

„Protože, Vasiliji, nikde nejseš!“ zařval novinář. „Nikdo, kdo tady žije! Místo toho, abyste se připojili k Rusku, aspoň ve smyslu duchovního stmelení, jste se kurva připojili k Sovětskýmu svazu, jak jste vlastně chtěli celej svůj bláznivej život! Tak si tam teda žijte!" zakroutil hlavou.”
― Volodymyr Rafeyenko, Najdłuższe czasy