Martin Selner's Blog

   Děti do stacionáře nastupují nezvykle ve středu, v úterý bylo ještě 1. ledna. Možná je dobře, že tu první týden nového roku budou jen tři dny. Byly delší dobu doma a autismus si přeci jen zvyklá na změny trochu déle.    Na některých z nich je vidět, že je Vánoce ještě neopustily. Jsou plné rodičovské lásky, cukru, pohádek a otázek, kdy už budou Velikonoce a čokoládový zajíček.    „Nějakou dobu to ještě potrvá,“ snažím se uklidnit situaci.   „Do oběda?“ zeptá se hned jedno.      „Asi na čtyři měsíce,“ odpovím popravdě. 

   Nasedáme s dětmi do auta směr plavecký bazén. Auto máme poměrně velké, vejde se do něj devět osob, tři batohy s plavkami a ručníky a jeden batoh se sladkostmi jako odměna po plavání.    V autě má každé své přesně dané místo. Místa u okýnka jsou pochopitelně nejžádanější. Aby to těm, co sedí uprostřed, nebylo líto, hlídají batoh se sladkostmi. Celkem pravidelně se ale stává, že se jeho obsah během cesty ze zcela neznámých důvodů poněkud zmenší.    Snažím se je trochu namotivovat, takže jim slíbím, že čím víc bazénů uplavou, tím víc sladkostí můžou dostat.   „Bazén je za kolik kostiček čokolády?“ ptají se.   „Řekněme, jeden bazén, jedna kostička.“   „A když si ve sprše umeju hlavu, dostanu kolik čokolády?“ začne okamžité smlouvání.   „To je snad samozřejmost.“    „Pro tebe.“   Všichni se v autě automaticky připoutají. Vědí, že bez toho se nikam nejede. Mám ale takový pocit, jako by sami věděli, co je pro ně dobré. Spousta věcí na světě je vám nějak jasných, aniž byste dokázali říct, jak jste na ně přišli. Takže i když s pásem kolikrát zápasí, než se konečně zapnou, nikdy na něj nezapomínají. Na čištění zubů se tohle moudro bohužel nevztahuje.    „Marti, až budeme vystupovat, nezavírej dveře,“ upozorní mě dívka ještě dříve, než nastartujeme auto. Nesnáší třískání dveří, ať už normálních nebo třeba od auta. Vždycky si zacpe uši a začne nahlas opakovat svoji mantru, aby tak překřičela zvuk bouchnutí. Když dveře ale zavírá sama, je vše v pořádku.   Cestou nás zastihne odpolední dopravní špička, všude jsou kolony. Ani autistům se nevyhýbají, takže docela čekáme. Některé z dětí jsou nervóznější než jindy, čekání nemají rády. Nervozita se začne projevovat kýváním dopředu dozadu, někdo místy vykřikne.     Uvědomuju si, že je to pro ně těžké. „Už jsme jen kousek, nebojte.“    „Jakej?“ zeptá se jedno z dětí.    „Tak počítej do padesáti, pak už tam budem,“ slíbím.   „Jedna, dva, tři…“ začne rychle počítat a mně dojde, že tímhle tempem jsem ho měl nechat počítat do tisíce.   Kolem číslice sedmdesát dorazíme na místo a za mnou se okamžitě ozve: „Martine, nezavírej dveře, prosím.“   „Myslím na to, neboj.“    Otevírám boční dveře auta a jako vždy zbytečně prosím děti, které sedí nejdál, aby počkaly, až vystoupí ti na kraji. Obsah batohu se sladkostmi se bojím zkontrolovat, ale podle jeho váhy soudím, že tam ještě zůstaly odměny na pár bazénů a jedno umytí hlavy.

   Blíží se půl sedmá večer. V televizi se pomalu loučí Tomáš Matonoha se svým pořadem Co na to Češi a otevírá se autistické okénko s názvem Ulice.    Ve stacionáři žije hned několik autistů, kteří se bez Ulice neobejdou. Není to tak, že by nutně potřebovali terapii zrovna tímto seriálem, ale pro mě ze zcela neznámých důvodů jim sledování Ulice dělá dobře – autistům, a ještě mojí mamce.    Posadím se na sedačku u televize a snažím se spolu s nimi trochu ponořit do příběhu. Všimnu si, že se jeden z herců během krátké chvíle líbá už s druhou ženskou.    „Hele, není on trochu děvkař?“ zajímám se.   „Nevím,“ odpoví dospívající autista.    „Vždyť to přece sleduješ každý den.“    „Nevím, co je děvkař.“   „Jako že má dvě holky.“   „Je to děvkař,“ ujistí mě i sebe.   Pro autisty je svět v mnohém nepochopitelný. Stojí na pravidlech, které jim nedávají smysl. Život v seriálu Ulice je pro ně asi v mnohém jednodušší. Můžete si ho dát nahlas nebo ztišit, je prokládán reklamami, a když ho máte už plné zuby, prostě ho vypnete. Když o tom tak přemýšlím, vlastně i já sám bych něco takové někdy bral.   Děj pomalu plyne a já se přistihnu, že mi padá hlava. Hlavu a v podstatě i zbytek těla mi nadzvedne až reklama, která oproti seriálu křičí. Rychle sáhnu po ovladači, abych ztlumil zvuk.   „Ale nepřepínej to!“ upozorní mě autista.   „Vždyť je teď stejně reklama.“   „Jo, to je pravda. Ale v Ulici, tak to nepřepínej.“    A tak jsem poctivě shlédnul všechny reklamy, protože v autistickém světě musí být vše ukončené tak, jak to jejich svět potřebuje.    Že reklama už skončila jsem poznal podle milého pobídnutí: „Dej to nahlas, už to běží!“ Hodiny na zdi začaly ukazovat sedm hodin, čeká mě ještě půl hodiny podřimování, spočítám si. Jenže za okamžik jsem svědkem, že se po sedmé v Ulici začnou odehrávat první erotické scény. Sice v podprsenkách, ale přeci.    Někteří autisté se začnou hned smát. Ze zkušenosti vím, že to nemá s humorem nic společného. Prostě jen nevědí, jak na takovou situaci reagovat, tak se prostě smějí. Nedivím se jim. Občas se bohužel chovám stejně, a to i v reálném životě.    Erotické scény za pár desítek minut vystřídají závěrečné titulky.    „Jak se ti to líbilo?“ ptám se.   „Dobrý?“    „A co se ti líbilo nejvíc?“   „Že jsme se dívali spolu,“ odpoví autista a já mu odpustím i to, že jsem se musel dívat na ty pitomé reklamy.

   Dostanu ránu do hlavy, která mě probudí z letargie a vrátí zpět do reality. Jsme s dětmi v tělocvičně. Děti mají tuhle aktivitu poměrně rády, protože jde o jediný čas, kdy mi můžou legálně ubližovat. Ve společnosti se tato aktivita běžně nazývá sport.   „Au, dávej trochu pozor,“ ohradím se vůči zákeřné ráně. „Míčem do hlavy to celkem bolí.“   „Tebe taky?“ podivuje se.   Důvodů, proč sem chodíme, je hned několik – děti zde mohou běhat a křičet, co jim hrdlo a autismus dovolí. Baví je i házení míčem do oken, která jsou zamřížovaná. Kromě odreagování se sem ale chodíme učit i kolektivním činnostem, které jsou díky jejich diagnóze náročné. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, vyhrávat i prohrávat.    A právě něčí prohra někdy vede k agresi, protože všichni jsme si do tělocvičny přišli pro pocit vítězství. Beru si jedno z dětí stranou, jeho prohra vedla k poškrábání vítěze. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo a zároveň vnímat jeho pocity. Vyrovnat se s prohrou je náročné i bez autismu.    Všimnu si čísla 68, které má na tričku:   „Dres s tímhle číslem nosí Jaromír Jágr,“ povím chlapci s hrdostí, jako bych to Nagano vyhrál sám.   „Tak to je super.“   „Znáš ho?“   „Ne.“    Následuje omluva, přijmutí omluvy a hledání další hlavy, do které by se mohly trefit míčem. I zákeřnost může vést ke spolupráci. Autisti necítí zášť nebo křivdu. Alespoň ne ty moji. Okamžitě přijmou omluvu. V některých oblastech projevují větší lidskost než já.   Rád bych se tohle taky jednou naučil. A dokud se máte co naučit, není důvod měnit zaměstnání. Tolik asi k otázce, jak dlouho se dá dělat má práce, respektive jak dlouho by se dělat měla.   Na konci tělocviku si vyndáme ještě žíněnky, aby množství adrenalinu dostaly opět na přijatelnou míru. Většinou si vyberou nějakého asistenta a zalehnou ho. Když už jsem od dětí dostatečně poslintanej, zavelím k odchodu.    „Tak jdeme, čeká nás večeře!“   „Co máme?“     „Pomazánku,“ odpovím.   „Tak to nemusíme spěchat.“    Cestou z tělocvičny potkáváme malé děti, které nás střídají. Někteří rodiče, které je doprovázejí, jsou překvapení, že střídají zrovna nás. Zvláštní, děti překvapené nejsou. Odlišnost je začne udivovat až časem. Ale třeba taky ne.

   Možná by to bylo zcela obyčejné úterní odpoledne, nasvačili bychom se a vyrazili se podívat na vlaky nebo krmit kachny. Jenže v lednici se nám chladí dětské šampaňské a čokoládový dort. Jedno z dětí má narozeniny.    „Kolik ti asi tak je?“ ptám se oslavence, i když to moc dobře vím.   „Tři…“   „Není to nějak málo?“ zkusím mu trochu poradit.   „…tři dorty si dám,“ dokončí svoji větu.   Oslavenec začne rozdávat talířky s dortem a já poprosím ostatní, aby mu nezapomněli popřát. Někteří mu blahopřejí už s plnou pusou, ale nikdo nezapomene. Na oslavenci je vidět, jak je dojatý. Moc dobře si uvědomuje, že tenhle den je jen jeho. A pokud ne, mým dnešním úkolem a úkolem mých kolegů je, aby si to uvědomil.   Přál bych mým dětem víc takových dnů. Přál možná není to správné slovo. Myslím si, že je prostě potřebují, ostatně tak jako všechny děti. Na rozdíl od nás dospělých nemají možnost oslavovat narozeniny každý den.      „Co jseš? Nějaký zvíře?“ ptám se chlapce, který olizuje už prázdný talíř.   „Ne, Kuba.“   „Tak pokračuj,“ vzdávám se vysvětlování, protože tuším, že by to bylo na dlouho.    Je to oslavencův den, takže předpokládám, že bude chtít odpoledne trávit s autobusem, tramvají a cukrem. Venku je ale až moc hezky na to, abychom celý den jen někam jezdili. Pokouším se tedy navrhnout i krátkou procházku. Odpovědí: „Néééé!“ mi bylo taktně naznačeno, že pokud se chci projít, klidně můžu, ale sám.   Večer před spaním mi pak vypráví, kolik má dneska za sebou již zmíněných autobusů, tramvají a cukru. Díky tomu všemu pochopitelně nemůže usnout a je plný energie a zážitků. I když podle jeho výrazu tuším odpověď, zeptám se ho, zda si to dnes užil.     „Jo.“   „Tak to zas brzy zopakujeme.“   „A dort?“    „Na ten můžeme taky zajít,“ odpovím mu a okamžitě ho vracím zpátky od postele, protože se už začal oblíkat do cukrárny.   Cestou domů v tramvaji usínám - patrně nedostatek cukru, vzpomenu si na oslavence. A v této souvislosti si uvědomím ještě jednu věc. I když mám narozeniny stejně často jako on, mám pocit, jako bych je slavil méně často. Asi to nějak souvisí s počtem svíček na dortu. Anebo to možná souvisí s tím, že čím jsem starší, tím těžší je pro mě udělat si den pro sebe.

   Děti se postupně probouzí po poledním klidu a schází po schodech dolů do společenské místnosti na svačinu. Každý z autistů se pustí do svého štrůdlu, někteří i do štrůdlu, který jim nepatří.    „Hele, to se nedělá, sníst někomu jídlo,“ napomenu zloděje. „Tak mu řekni aspoň promiň.“   „Promiň, bylo to dobrý,“ projevil zloděj upřímnou lítost. Já jsem zatím odešel pro další porci, abych odškodnil poškozeného.   Po svačině nás čeká odpolední program, na vycházku si beru dospívajícího chlapce a dívku. Část cesty strávíme v autobuse, kde se u každého z nich bude autismus projevovat jinak. Chlapec bude vyjmenovávat stanice, které nás ještě čekají. Dívka bude zase zapínat všechny otevřené tašky a kabelky, případně někomu dopne nějaký ten knoflík. Událost musí být dokončená.    Co v takových situacích dělám? Nemůžu změnit jejich diagnózu. Ale snažím se jim vždy předem popsat, co je čeká a na co by si měli dát pozor. Především ale minimalizuju škody. Takže když chlapec vyjmenovává stanice, nemusí to řvát tak, aby to vadilo ostatním cestujícím. Dívce dám zpravidla na hlídaní náš batoh, který má tolik zipů, že jí to na nějakou dobu zaměstná.   Neznamená to, že bych si svých dětí nevážil. Naopak! Jen je někdy lepší odvést jejich pozornost, než aby si od někoho vyslechly pojednání na téma Takoví lidi by vůbec neměli jezdit autobusem. I beztak potkají dost blbců.   „Já už chci na výlet!“ dochází dívce trpělivost.   „Hele, tak zatím postav tuhle skládačku,“ podávám jí puzzle s motivem lesních víl. „Já zatím připravím do batůžku ještě nějakou svačinu.“   „Nejsou těžký?“   „Nejsou! Koukni, jak jsou ty víly hubený,“ pokusím se vtip, který přijde vtipný jenom mně.   Koutkem oka pozoruju dívku, jak jí dílky postupně zapadají do sebe. Usmívá se, dělá jí to radost. Vlastně se poměrně často ve své praxi setkávám s tím, že si mé děti, nebo i dospělí autisté moc nevěří. Spoustu činností dělal někdo za ně. Většinou stačilo, když během dne nic nerozbili, včetně sebe. O to víc jsou pak překvapení ze všeho, co nakonec dokážou. Nejde jen o ten jejich úsměv. Jde i o tu hrdost, která z nich pak vyzařuje.    Dívka má za chvíli složených všech 54 dílků. Dotáhne mě ke stolu, abych si prohlídl její úspěch.   „A zavolej to domů, abych tam taky měla pochvalu,“ nakáže mi.   „A komu to mám zavolat? Mamince, tatínkovi?“   „Maminkovi.“   „Děkuju, teď jsi mi hodně pomohla. Tak pojď na autobus.“

   Řekl bych, že poprázdninové návraty jsou stejně těžké jak pro děti, případně dospělé klienty, tak i pro personál. A stejně tak jako u dětí je i u některých zaměstnanců lepší, když je raději přivedou rodiče, aby si to cestou nerozmysleli.                           „Těšil ses?“ zeptám se prvně příchozího a vezmu mu batoh, kde má oblečení na týden.   „Jo, těšil.“   „Tak to mám radost.“    „Ale pak jsem si to rozmyslel,“ odpoví a mě radost zase opouští. „Doma trochu lepší.“  Věřím, že se doma cítí lépe. Stejně jako většina z nás. Jen stěží můžu konkurovat rodičům, bráchovi, a v jeho konkrétním případě ještě kočce, kterou mají doma, a se kterou se dívá na televizi.   Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že jsme týdenní stacionář a ne domov, přesto že tady tráví víc času než doma. A i když mě taková věta vždycky trochu zamrzí, od té doby se mi pracuje lépe, protože si nemusím na nic hrát.    Nesnažím se pro ně vytvořit domov, ale místo, které by jim domov aspoň připomínalo, místo, kde jim bude přes týden dobře. Občas se mi ale podaří, že se tady cítí jako doma. Většinou se v té chvíli cítím stejně a často se mi vybaví právě tyhle okamžiky, když se mě někdo ptá na smysl mé práce.    „Cos dělal v létě?“ vyzvídám dál.   „Koukal na televizi.“   „Pořád?“   „Pořád ne, taky jsem musel někdy spát.“   Během dopoledne postupně dorazí i všichni ostatní, v ruce obvykle drží větší či menší sladkou motivaci. Každý na změny reaguje různě rychle. Některé z dětí je hned ve svém živlu, jiné potřebuje týdny, než si opět zvykne na jiný režim. Než si najde své záchytné body ve světě, který je pro mnohé autisty těžko uchopitelný.   Jedna věc to ale celé usnadňuje – to, že se na sebe většinou všichni těšili. Každý tu má nějakého kamaráda, se kterým se poměrně dlouhou dobu neviděl a opět nějakou dobu potrvá, než si zase polezou na nervy. Krásně se tu ukazuje, jak jsou vztahy ten nejpevnější záchytný bod.   Dnes dorazil i malý chlapec, který je u nás úplně první den. Je zajímavé sledovat, jak se seznamuje s okolím. Každý preferuje určitý styl - smysl. Někdo se dívá, jiný si potřebuje vše osahat, další zase vše ochutnat. Občas se objeví i tací, kteří potřebují vše rozbít. Posadí se a rozhlíží se kolem sebe.   „Vůbec to neutíká,“ povzdechne si chlapec v křesle.   „Neboj, oběd bude za chvíli.“   „Ne oběd.“    „Tak na co čekáš?“    „Na Vánoce.“

   Trasy s autistickými dětmi můžou mít různé zastávky. Po vzoru cyklistických závodů naše dnešní etapa začíná u vlakového nádraží, dále nás čeká stoupání kolem hudebnin a finišovat budeme u sýrové pizzy.    Peloton se skládá ze dvou autistických dětí – chlapce a dívky. Každý z nich má své silné stránky. Dívka miluje vlaky, chlapec zase kytary a sýrovou pizzu zbožňujeme všichni.    Návštěvu Masarykova nádraží už všichni bereme jako rutinu. Víme, které vlaky tam na nás čekají a kdy odjíždějí. Dívka milující vlaky si všímá zpoždění jednoho z nich.    „Tenhle elefantík by měl už pomalu odjet,“ začne se zlobit u vlaku Elefant mířícího do Kolína.   „Támhle ještě někdo dobíhá, tak třeba čekaj na něj.“   „Tak pojede jinam!“ odsekne.    V téhle větě je vlastně víc autistického, než si na první pohled uvědomíte. Potřeby, přání, obavy i způsob řešení.   Od nádraží stoupáme přes Václavák k hudebninám. Míjíme klobásy, policajty, chodící reklamu na irskou hospodu a ocitáme se v pasáži Lucerna. Za okamžik vejdeme do malého krámku s hudebními nástroji. Všude je plno kytar, občas nějaký saxofon. Chlapec začne radostí vřískat. Snažím se ho uklidnit, aby nedělal takový hluk.   „To je v pohodě,“ řekne prodavač s dlouhými vlasy a tetováním. Podle vzhledu jsem usoudil, že je na hluk asi zvyklý. „Chcete si nějakou vyzkoušet?“   „Jo, chceme,“ zareaguje okamžitě chlapec.   „Ne, nechceme,“ zareaguju pro změnu já.    Místo hraní na kytary se s nimi alespoň fotíme. Chlapec mi připomíná moji mamku. Také se pořád směje jen do té doby, než ji chci vyfotit.    I když hudbu moc neposlouchá a nehraje na žádný hudební nástroj, kytary miluje. Nikdy jsem nepřišel na to, v čem jsou pro něj tak výjimečné. Ale díky své práci jsem zjistil, že je to vlastně jedno. Že někdy zbytečně moc času trávíme snahou věcem porozumět, až přestáváme rozumět sami sobě a zapomínáme se radovat.   Za nedlouho stojíme před stánkem s pizzou a vychutnáváme si sýrovou pizzu. Chlapec hltá, pizza v něm rychle mizí. Dívka si ji naopak šetří.    „Jez pomalu, takhle si ji nemůžeš vůbec vychutnat,“ upozorním ho.   „Já si ji vychutnám, až ji sním.“

   Každé léto jezdíme s dětmi na tábor. Tábor je typický tím, že poměrně často přemýšlíte, zda s dětmi hrajete ještě na schovávanou, nebo se vám už ztratily. Když se vám ztratí nějaké dítě, existuje ještě reálná šance, že ho časem najdete. U oblečení to ale neplatí. Málokdy se vám podaří přivézt zpět stejné množství oblečení, jaké jste dostali na tábor.    Po příjezdu na místo určení si vybavím minulý rok, kdy jeden z chlapců přijížděl s plným kufrem oblečení a zpátky z tábora mohl jet klidně s igelitkou.   „Hele, musíme na to dávat pozor, jinak bude máma zas nadávat,“ připomenu a otvírám mu kufr.    „Tobě bude nadávat,“ odvětí.   „No právě!“   Ještě, než společně s dětmi vybalíme věci z kufru, nepozorovaně vyndám pohledy, které rodiče nadepsali už předem. A jelikož jsme na autistickém táboře, nejčastějším motivem pohledů jsou vlaky. Ke konci tábora, když se už těší domů, často usínají s hlavou položenou vedle nich.    Ačkoli jsou tábory o všem možném, jsou především o vztazích. Právě na táborech nejčastěji slyším děti nahlas přemýšlet, co jejich rodiče asi tak dělají. Myslím si, že je to mimo jiné i časem, který tu běží jinak, protože kolem nás je jen příroda. Děti si z Prahy odvezly na tábor jen autismus, svoje rozmary nechaly v Praze. Mnohé se tak zdají být šťastnější.     Oblečení společně ukládáme do skříně. Oblečení a přiložený seznam zatím skutečně sedí.    „A budeme chodit taky na výlety?“ zeptá se.   „Samozřejmě. Máš nějaké speciální přání, co bys tu chtěl vidět?“   „Třeba nějakou televizi.“   Prázdný kufr mu hodím pod postel. Není rovnoměrně s postelí, takže si ho ještě srovná. Na židli vedle postele si položí všechny pro něj důležité věci, které nosí neustále u sebe. Až když jsou oblíbené tenisky, jahodový perník a sprchový gel s vůní čokolády na svém místě, vydáme se konečně na večeři. Dnes jsme většinu času strávili v autobuse, takže bude vyžadovat chleba namazaný pouze meruňkovou marmeládou. Po pár výletech už mu na příchuti marmelády nebude záležet.    U večeře proběhne ještě jedno důležité téma.   „Budou taky buřty?“ zeptá se.   „Za pár dnů si uděláme táborák a budeme opejkat, neboj. Ale víš, jak to dopadlo posledně?“   „Měl jsem průjem.“   „Takže dáš pozor na co?“   „Abych to stihnul.“   A o tom všem pro mě jsou tábory. Jsou o chybějícím oblečení, jsou o vztazích, jsou o buřtech, a taky jsou o tom, abychom stihli ty správné věci ve správnou dobu. Abychom stihli dětství.

   Nevím, kdo snáší pondělní rána hůř – jestli já nebo děti, které se sjíždějí z domovů, kde strávily víkend. Některé jsou rozespalé. Sám mám na obličeji ještě otlačený polštář, který mi tak přidal několik vrásek navíc.    Otvírám branku a vítám maminku se synem. Syn si mě prohlédne a pak přijde klasické pozitivní pondělí.   „Byl jsi někdy mladej?“ ptá se mě.    „Jasně, byl jsem taky dítě, stejně jako ty.“    „Zvláštní,“ procedí skrz zuby a pokračuje se přezout do šatny. Tiše ho pozoruju, jak pomalu odchází a snažím se přijít na to, kde končí autismus a začíná drzost.   Přezout se mu trvá zhruba minutu. Přezuvky má na sobě sice okamžitě, ale pak ještě nějakou dobu narovnává boty do botníku, jak vyžaduje jeho autismus. Když vejde do společenské místnosti, zkontroluje, zda je vše na svém místě. Je potřeba trochu posunout křeslo a vyměnit hrníčky, ale jinak to celkem jde.    Posadí se do svého křesla a oddechne si. Konečně je vše, jak má být. Podívá se na mě a já z jeho pohledu vycítím, že má konečně o mě zájem. Už se cítí v bezpečí, tak se může věnovat i někomu dalšímu.    „Jaký jsi měl víkend?“ zeptá se.   „No, nic moc, hodně práce,“ připustím.   „Já taky docela dobrej.“    A to je asi tak maximu, co můžu v pondělí od autismu dostat.    Zapne televizi a zkouší najít kanál, kde každé ráno vysílali záběry z vlakové kabiny. Sice nevím, koho někdy něco takového napadlo, ale když tenhle program před časem skončil, život lidí pečující o autisty se rapidně zhoršil. Myslím si, že tohle máme všichni stejné. Dokážeme se nějak vyrovnat s tím, že nám něco chybí, mnohdy na to ani nepřijdeme. Ale jak se vyrovnávat se ztrátou, když máte autismus a každá změna vás bolí o to víc?     Než se pustíme do nějaké práce, potřebuje se utvrdit, za jak dlouho si pro něj mamka zase přijde:    „Kolikrát se vyspím?“   „Domů jedeš v pátek odpoledne.   „Já nejedu domů?“   „A co bys tady dělal? Určitě pojedeš domů,“ snažím se ho uklidnit, aby se nebál, že tu zůstane přes víkend.   „Já jedu na chatu.“